Předškolní věk.
Narodil jsem se v roce 1962 v Teplicích. Z ranného dětství moc vzpomínek nemám. Snad jen jízdy na tříkolce, kterou mi rodiče obstarali. Pamatuju si, že když už jsem nemohl, tahal mě táta na špagátu. V té době neexistoval žádný volnoběh, takže buď nohy nahoru a nebo pěkně kmitat. Nevím proč, ale vybavuje se mi dovolená na zámku Žínkovy u Nepomuku. Asi na mě nějak zapůsobilo pohádkové zámecké prostředí. Mateřskou školku jsem vynechal. Máma se mnou a s o rok a půl mladším bráchou byla doma. Prostě žena v domácnosti. Táta pracoval ve sklárně v Chudeřicích. Bydleli jsme v Puškinové ulici č.p. 43. V řadovém domě, který patřil dědovi. Děda vlastnil ještě zahradu v Srbicích. Na zahradě jsme jezdili v létě na kárách, v zimě na saních. Běhali jsme po loukách, jedli vše co rostlo na naší i cizí zahradě. Ke svačině byl chleba se sádlem a pažitkou a voda se sirupem. Prostě šťastné dětství.
Škola- základní, učňák a střední
Protože jsem listopadový pozdní sběr, nastupoval jsem do školy ne v šesti, ale v sedmi letech. V první třídě nás učila tenkrát soudružka učitelka Mühlbauerová. To jméno nikdy nezapomenu, protože to byla opravdu výborná učitelka, díky které jsem se do školy těšil. Všechno mi v pohodě šlo, až na psaní a výtvarku. Máma se mnou měla neskutečnou trpělivost, když mě učila psát. V současné době bych byl dysgrafik a určitě bych měl úlevy při diktátech. Jinak jsem s učením problémy neměl. Ve škole jsem dával pozor a doma už jsem udělal jen povinné úkoly. Více jsem se neučil. Již od druhé třídy jsem hodně četl. 9 let základky uteklo jak voda a já vycházel se samými jedničkami. Asi šprt. Před koncem školní docházky nás potkala velmi smutná událost. Zemřel mi táta. Máma na nás zůstala sama. Do toho stěhování do paneláku a po prázdninách nástup na Železniční učiliště do Sobědruh. Nastoupil jsem do experimentálního ročníku obor sdělovací a zabezpečovací technika. Nastaly nejlepší tři roky mého vzdělávání. Škola 5 minut od domova, skvělí spolužáci a učitelé. Třídním byl Ing. Jaroslav Husák. Chlap přísný, spravedlivý s přirozenou autoritou, kterého prostě nešlo neuznávat. Měl jsem velmi zajímavé spolužáky, z nichž vzpomenu Milana Špačka (Špágra). Pozdější kytarista kapely Laura a její tygři. Ještě později vynikající bluesový kytarista. On nás učil poslouchat muziku, která se nehrála v rádiu ani v televizi. Mě objevil folk a rock. Tři roky s námi vydržela jediná dívka našeho kolektivu Milena Vojtíšková, která byla do nedávna mou koleginí v práci. Po vyučení jsem nastoupil do zaměstnání jako mechanik na drážní telefonní ústředně v Teplicích. Při zaměstnání jsem si dodělával střední školu. 14 dnů práce, 14 dnů škola. Dojížděl jsem na Střední školu pro pracující do Loun. Se mnou asi polovina naší party z učňáku. Tady už šlo opravdu o studium, kde jsem se musel opravdu učit. Maturitou skončila má školní docházka.
Vojna
Po ukončení vzdělávání jsem od června do začátku října pracoval na drážní telefonní ústředně jako mechanik. Po té zavolalo zelené sukno a já v téměř jedenadvaceti letech narukoval na vojnu do Vimperka. Přijímač byl ale v Kašperských Horách a tak mě po nafasování všeho potřebného odvezli na véesce do Kašperek. Zde jsem pobyl 14 dnů a díky mému elektrovzdělání mě odveleli do Popradu na poddůstojnickou školu. Výcvikové stredisko spojovacích špecialistou bylo na půl roku mým domovem. Zde do nás hustili vše o tankových radiostanicích. Naším velitelem byl věčně opilý major Ivanko. Ostatní gumy byli v pohodě. Ty zajímala více elektronika než vojna, takže vítězil rozum, což na vojně nebylo moc zvykem. Byl tu i jeden velmi zajímavý nadpraporčík. Jmenoval se Gavura a byl to rybář. Mluvil s námi o rybách a o rybářských závodech. Byl totiž mistrem světa v rybolovu. Po půl roce pohody jsem se vrátil do Vimperka na tankový prapor, už jako svobodník. U tankánů jsem byl přiřazen do ČTZ (četa týlového zabezpečení) jako mechanik tankových radiostanic. Když se zjistilo, že jsem v civilu pracoval na telefonní ústředně, spojoval jsem na plukovní ústředně hovory. Často jsem tam byl i týden v kuse. Po té mě povýšili na desátníka a pak i na mazáka a konečně jsem se dostal k práci na tancích T54. Jezdil jsem s nimi na sřelby a cvičení, dokonce jsem byl na cvičení Waršavské smlouvy Štít 84 na Lešti na Slovensku. Opravoval jsem vše co se týkalo tankových radiostani a THZ. Vojna díky vytížení vcelku rychle utekla a já šel do civilu. Při odchodu mi nabídli buď podepsat vojnu nebo 10 let necestovat do zahraničí. Vzal jsem to druhé a zavřel si cesty i do socialistických států. Zákaz padl roku 1989, ale můj první pas jsem dostal až v roce 1992. Tím skončilo mé válčení. Absolvoval jsem ještě dvě vojenská cvičení a pak už jsem měl od vojáků pokoj.
Atletika
S atletikou jsem začal v osmé třídě ZDŠ, když jsem za školu běžel Běh kolem Doubravky. Bylo to hrozné. Před cílem kilometrové trati jsem si myslel, že ztratím vědomí. Pár dnů na to,jsem se přihlásil do odílu TJ Hvězda Trnovany k trenéru Vladimíru Duškovi. Výborný člověk, který mě naučil nejen základům atletiky, ale prakticky mi po úmrtí táty, tátu nahradil. Protože jsem pohybové dřevo, zbyl na mě běh. Dávat nohu před nohu není přece žádný problém. Byl. Nezvedal jsem kolena, seděl jsem v tom, no hrůza. Trpělivostí trenéra a s naběhanými kilometry se vše postupně zlepšovalo. Prvním signálem, že se lepším, byla patnáctistovka za 4:45 ve Varnsdorfu. V tento den mi zemřel táta. S lepšími výkony přišel i přestup do LOKO Bílina. Také jsem se dohodl s trenérem Vláďou na přechodu k Petrovi Kirschovi. Petr, sám výborný běžec, mě vzal za sparingpartnera. Trénovali jsme podle plánů Oldřicha Juráka z Ostravy. Oba dva jsme výkonnostně rostli. Osobáky padali jeden za druhým. Patnáctka pod 4 minuty, pětka pod 15 minut, desítka za 31 minut a hodinovka nad 18 km. Pak přišla vojna a dvouletá pauza. Po vojně jsem se začal více věnovat silničním běhům, které jsem běhal za BK HOPE Moldava. Byl to klub Josefa a Jana Mairichových. Po té, co se Petr Kirsch odstěhoval do Mostu, jsem začal trénovat U Honzy Mairicha. Dráhu už jsem běhal pouze okrajově, protože jsem kvůli chronickému zánětu achylovky nemohl běhat v tretrách. Z této doby mám osobák, kterého si nejvíce cením a to půlmaratón za 1:08:01, zaběhnutý v Berlíně. Problémy s achylovkou vyústili k jejímu odtržení od patní kosti. Následovala více jak dvouletá pauza. Po uzdravení jsem i přes nepříznivé prognózy doktorů začal opět běhat, ale věk a dlouhá pauza se podepsaly na výkonech. Už mi závodění tolik nedávalo. Na doporučení doktorů jsem začal jezdit na kole. Nohy si pomalu běžeckému pohybu odvykaly. Po šedesátce už běhám jem opravdu sporadicky. Kolo dostalo přednost. Atletice se věnuju i nadále jako rozhodčí - měřím cílovou kamerou OMEGA, zpracovávám statistiku AK Bilina a Ústeckého kraje a starám se o technické zajištění závodů. Atletika je zábava na celý život.
Rodina, domov
Dříve byli mou rodinou táta Milan, máma Ludmila a brácha Jirka. Taky dědové a babičky. Nikoho z nich už bohužel nemám a čím jsem starší, tím víc zjišťuju, jak málo jsem je znal. Další mou rodinou byli tátové atleti a matka atletika. Tak to fungovalo do 20.9.2008. V ten den začala moje nová etapa života. Vzal jsem si za manželku svou Pavlínu i s mým synem Milanem, kterému byl už rok a půl. Jen jsme papírem stvrdili svůj vztah. K tomu jsem vyženil ještě 3 dcery. Pavlínu, Milenu a Ilonu. Dnes jsou již dospělé a mají své rodiny s dětmi. Tedy moje vnoučata. Každý potřebuje někoho, ke komu se rád vrací a kde má domov. Jsem šťastný, že tohle všechno mám. Ke šťastnému životu nepotřebuju hrad, zámek nebo barák. Stačí mi malý útulný byteček, kde jsou moji milí. A k tomu všemu mi zůstala i rodina atletika. Již ne jako závodník, ale jako rozhodčí a technický pracovník.